Kde se vzalo koučování

První náznaky koučovacího přístupu můžeme vysledovat již před 2000 lety u řeckých filozofů Sokrata a jeho žáka Platona.

Základy současného koučinku položil tenisový odborník, učitel z Harvardu Timothy Gallwey, který se v 70. letech začal intenzivně zabývat teorií výuky tenisu, lyžování a golfu. Soustředil se na to, co se v průběhu procesu učení odehrává v mysli a těle hráče. Podle něj je totiž stav naší mysli mnohem silnějším soupeřem, než je hráč na druhé straně. Díky svým objevům v této oblasti rozvinul metodu zvanou vnitřní hra (Inner Game). Jeho mezinárodní bestseller Vnitřní hra tenisu (The Inner Game of Tennis), který poprvé vyšel v roce 1974, představuje průlomové principy a metody učení, které byly poté aplikovány na problematiku zlepšování výkonu ve světě byznysu, zdravotnictví, vzdělávání i v dalších sportovních disciplínách. K jeho dlouhodobým klientům patří například společnosti AT&T, Apple, Coca-Cola či IBM.

Další významnou osobností, která stála za rozšířením koučinku směrem do Evropy, je Sir John Whitmore. Tento původně automobilový závodník se během své stáže v USA seznámil s Timothy Gallweyem a jeho způsob práce s lidmi ho natolik zaujal, že se rozhodl nejen ho sám používat, ale šířit i po svém návratu na Britské ostrovy. Je autorem modelu GROW, který je jednou z nejčastěji uplatňovanou metodou v procesu koučování.

• G (Goal) - cíle, a to krátkodobé i dlouhodobé
  
• R (Reality) - prověření reality, skutečný stav věcí
• O (Options) - možnosti, alternativní strategie nebo postup činnosti
• W (Will) - jaká je vůle to udělat (co, kdy a kde)

Tato dvě jména jsou nezpochybnitelně spjata se vznikem koučinku a především jeho transformací ze sportovního prostředí do oblasti vedení lidí.

Koučování (koučink) je proces, podporující hledání individuálních řešení a rozvoj člověka v jím zvolené oblasti. Kouč není trenér ani poradce, ale hledá řešení společně s klientem. Termín pochází z anglického slovesa coach (trénovat, vést).